MYŠLENKY ŽENSKÉHO KRUHU

Včerejší podvečer nesl těžkou atmosféru zahalenou do oblak té nejvyšší ženské intimity. Tématem dalšího ženského kruhu byla menstruace. Při naciťování se na rozpoložení dam , jež se účastnily, jsem nabyla dojmu, že mám zcela opomenout nějaké fáze cyklu, spojení s měsícem a podobné informace, kterých je plný internet, a seminářů, probírajích tyto hesla je nespočet. Nechtěla jsem vytvářet další dogma v podobě nuceného uvědomění si, že v tomto období žiju pannu, a tak musím být divoká, aktivní, pracovitá a musím mít sex zásadně v poloze na koníčka. Nechtěla jsem vytvářet jakýsi kult kněžky, který nám ženám, má říkat, co máme dělat a nutí nás, si menstruaci užívat. Dnešní bio ženy a bio matky nám říkají, že kdo nepoužívá kalíšek a není cyklický , není pravou ženou. A já cítila, že to, tyto ženy nepotřebují . Že o žádný návod, jak si hrát na milovkyni menstruace, nestojí. A tak jsem byla vedena k tomu, abych pozvedla právě to, proč se při menstruaci necítí dvakrát fajn, proč prožívají stud, nechuť, nepohodlí. A právě při tomto mém záměru, v prožívání meditace, vedené v červeném stanu, se otevřelo velmi hluboké a choulostivé téma. Potrat. Někomu se může zdát, že s menstruací nesouvisí, ovšem opak je pravdou. Pokud si sáhneme na to, že díky menstruace se otevírá naše ženství skrze plodnost a zároveň poukážeme na krev, coby symbol životaschopnosti, pak si uvědomíme, že jak těhotenství, tak i potrat, jsou součástí cyklu ženy. Při potratu častokrát zažíváme nejvyšší stupeň bolesti, jakou žena může cítit. Nejen, že zde dojde k pochybnostem o sobě samé, a z toho vyplývajícímu poklesu sebevědomí, ale také k hluboké a nehojící se jizvě na srdci. Při semináři jsem poukazovala na to, že pokud je potrat samovolný , je potřeba si projít přijetím pravdy, která říká, že my ženy nemůžeme ovlivnit vše, a ta Dušička, která byla naší součástí, má svůj vlastní úsudek a byla to primárně její volba, nás opustit. Hlavně pro to, abychom si my, ženy, matky, uvědomily, že ta malá Dušička, coby posel boží, na sebe vzala se vší láskou k nám to břemeno úkolů, kdy skrze prožití nejvyšší bolesti, máme učinit krok vpřed. Když si otevřeme skutečnost, říkající, že každá bytost je dílem božím, tak víme, že i ta malá duše k nám přišla právě proto, že jedině ona byla schopna učinit tak velkou bolest jen proto, aby se žena matka posunula ve svém životě dál. Tady si můžeme uvědomit, jak velká láska malé dušičky to byla. A také, že skrze dušičku k nám proudí i láska boha samotného. Kdo jiný by byl ochoten nám i za cenu vlastního zatracení dovolit postup v sebehodnotach? Kdo jiný, než bůh?! Obě ženy si toto prošly a já jsem dostala další zpravu. Co ti to připomíná? Ano, pokud zahloubáme hodně hluboko, nehlouběji, co to jde. Vzpomeneme si na Pannu Marii, coby Matku Boží. To ona se dívala na utrpení svého syna na kříži, a to ona svého syna přežila. Dívala se na jeho smrt. A zde se ukazuje, že každá žena má v sobě střípek života Matky Boží a tak je jí dáno, aby si generace po generaci opakovaně prožívala stejnou bolest, jakou si prožila ona. My ženy, všechny, ať je to v jakémkoli životě, ať je to v jakékoli rodové linii, každá bez výjimky si musíme sáhnout na úděl mateřství a jeho křehkost, a stejně tak úděl křehkosti života, který není samozřejmostí. Toho, že někdy musíme tiše trpět pro rozhodnutí našich dětí. V plném vědomí a oddanosti k nim. V plné důvěře a respektu. Protože tím, že tuto bolest prožijeme , zároveň umožníme něčemu velkému, aby pomohlo lidem a tedy i nám samotným. Protože zde si můžeme sáhnout na to, že jsme si všichni rovni a všichni jsme spojení a součástí celku. Všechny jsme nasledovatelky Boží Matky. BERME SVŮJ ÚDĚL S POKOROU V SRDCI. A já děkuji mým dvěma ženám, které tomuto uvědomění byly součástí.